„Hele, máš tady kolegu horolezce“, řekl mi jednoho krásného dne Pavlík. „Je to borec, má takové svaly, že by se na něm mohli učit anatomii“. Netrvalo dlouho, a já se s lezcem, který se jmenoval taky Pavel potkal. Byl menšího vzrůstu, špinavě blond kudrnaté vlasy, opravdu krásně prorýsované tělo, a byl to lezec tělem i duší. Sem k nám za polární kruh si jen přijel vydělat v létě peníze na své expedice v zimě za teplem. Párkrát jsme spolu lezli a já mu byl vděčný za to, že mne vytáhnul, protože jsem kvůli samé práci už i zapomněl, že lezení byla i moje vášeň.

Vždy věděl, jaké bude počasí, protože jeho holka Sunniva pracovala na meteorologické stanici ještě blíže k severnímu pólu, byla tam „uvězněna“ na půl roku, ale za tu dobu si vydělala co Pavel za 3 roky. Takže když potřeboval vědět, jaké bude počasí, poslal ji dotaz sms a ona byla schopna s přesností na 1 den odhadnout, jaké bude asi počasí. Spořili na společnou cestu do Chile, do nějaké neprobádané oblasti, kde chtěli udělat prvovýstupy. Já ho obdivoval, jaký má „morál lézt na vlastní“, což v lezecké hantýrce znamená, jak dokáže lézt cesty, které nejsou vůbec jištěné. Nikdy jsem se ještě nesetkal s někým, kdo by dokázal jako on číst terén, pohyboval se ladně a pružně i s těžkým batohem na zádech, skákal z kamene na kámen a měl v terénu dokonalou paměť. „To nic není“, prohlásil, když jsem se o tom zmínil. „To mne naučila Sunniva, na ni nemám“. 

Začátkem podzimu odjel a uslyšel jsem o něm až napřesrok, když mi volal, jaké je u nás počasí. Počasí bylo toho roku deštivé. Byl už začátek června, ale stále zima a skoro pořád pršelo. Nakonec se rozhodnul přijet a o týden později už i pracoval.

Já jsem v té době měl jet do Česka a Pavel mne požádal, jestli bych mu nepřivezl něco na bolavé koleno. Když jsem se tomu divil, protože vypadal, že má kolena v pořádku, tak říkal, že ne pro něj, ale pro Sunnivu, že si narazila koleno v Chile a že za ní jede. Jejich společný kamarád má horolezeckou svatbu, takže se tam sejdou.

Slíbil jsem mu to, ovšem když jsem byl v Česku, tak mi od něj přišla sms, že nemám nic kupovat, že mi to později vysvětlí. Po mém návratu nám na společné lezení nezbývalo moc času, když zrovna nepršelo, byli jsme v práci, ale přece jen jsme si udělali čas na 3 denní výpravu na Baugen, kde jsme chtěli lézt více lanové délky. Přespali jsme v horolezecké chatě a měli štěstí, protože jsme byly výše než mraky, takže jsme ze skal pozorovali mraky pod námi, jak se valí do údolí a přemýšleli nad tím, že ve městě asi prší.

Na konci třetího dne, cestou dolů jsme vlezli do mraků a k autu došli úplně promočení. Z Pavla cestou vypadlo, že se se Sunnivou rozešli, teda konkrétně ona s ním, protože to koleno ji stále bolí a ona mu ten úraz dávala za vinu, protože se to stalo jeho neopatrností. Já ho chtěl uchlácholit starou říkankou: “není ta, bude jiná, ženských je na světě…“ a on se na mne podíval takovým divným pohledem, ve kterém bylo všechno, bolest, Láska, utrpení, prázdnota a řekl: „Sunniva Tome, Sunniva je jen jedna“. Pak jsem se ho zeptal, jak se seznámili, a uslyšel jsem neuvěřitelný příběh. V té době jsem ještě vůbec nic nevěděl o duchovních dvojčetech - dvojplamenechspřízněných duších a osudových vztazích, tohle mne potkalo až o pár let později.

Pavel jezdil každou zimu přečkat do Španělska. Teplota tam byla v zimě asi jako u nás v létě, takže na lezení tak akorát. A byl tam jen tak dlouho, než odjel na nějakou expedici do tepla. Měli tam nějakou dobře utajenou jeskyni, kde bydleli. Jednoho dne se vracel do jeskyně a na místě kde měl své věci, uviděl nějakou holku, jak se mu v nich přehrabuje. Šel teda k ní, ale ke svému překvapení zjistil, že to nejsou jeho věci, ale její a že ona má naprosto stejné vybavení jako on. Stan, spacák, lano, batoh …začali spolu lézt a posléze i chodit a ona mu jednoho dne řekla, proč vlastně do toho Španělska přijela. Řekla mu, že měla tři noci za sebou stejný sen, že má jet do té a té oblasti, jít do jeskyně, kde objeví kluka, který bude mít stejnou výbavu jako ona, a že to je její životní Láska.

A Pavel ji bral jako svou životní Lásku. Od toho rozchodu to už nebyl on. Bydlel sice s námi, ale nejraději trávil všechen volný čas ve skalách, které tak miloval. Toho dne, co jsem ho viděl naposled, od nás odjížděl posledním autobusem. Doprovodil jsem ho až k busu a on mi jen říkal, jestli bych mu mohl, vyzvednout balíček, který přijde na jeho jméno a vůbec se choval tak divně, jako by se se mnou loučil. Já chtěl, aby u nás přespal a jel až ráno, ale nebyla s ním řeč. Jen mi připomenul, že bych mohl zítra za ním přijet, že přijedou kamarádi a budou mu ukazovat těžký krok v nové cestě, na který neuměl přijít. Říkal jsem mu, že nevím, jestli mi to vyjde, protože se jdu ptát po práci i pro něj, takže neslibuju a že si zítra zavoláme.

Druhého dne mi Pavel volal v 12:45, já mu řekl, že nepřijedu, že se jdu ještě ptát na tu práci, a on na to, že má čas do tří, než přijedou ti kamarádi, takže jde čistit novou cestu, co vymyslel a že si s sebou ani nebere mobil, že bude rychle zpátky. Já jen na to jestli to není nebezpečné, že včera docela dost lilo a on na to, že už je vše suché, takže není. V 13:15 už nebyl mezi živými.

Jeho kamarádi mi volali později odpoledne z jeho mobilu, co našli pod převisem v jeho věcech, že tam má sice věci, ale nepřišel na smluvené místo, tak ho šli hledat a jestli nevím co s ním je. První co mne napadlo, bylo, že musí být mrtvý…on by si nikdy nenechal ujít možnost lézt, navíc, když byl s někým domluvený.

Hledali ho celou noc na místě, které jsem jim popsal, ale ani dva vrtulníky ho nenašly. Až druhého dne zhruba v 10 hodin dopoledne ho uviděl ležet za keřem jeden horolezec, který vylezl na skálu a šel po hřebeni. Chodili kolem něho zhruba 5 metrů, ale protože ležel za keřem, nešlo ho odnikud vidět, jen z té skály. Doktor říkal, že byl na místě mrtev po úderu do hlavy, ale nikdo neví, jak se mu to vlastně stalo. Vzhledem k tomu, že měl na sobě smotané lano a výbavu na lezení, je předpoklad, že spadl při výstupu ke své nové cestě. To, kudy lezl nahoru, jen odhaduju podle toho, co mi říkal, ale já bych tamtudy bez jištění nelezl. Jenže on měl natrénováno a ohromnou fyzickou kondici a hodně si věřil. A pak, po rozchodu už to nebyl on, neuměl být chvíli v klidu, stále musel něco dělat.

Uplynul rok. Sunniva jela na kole, toho dne měla volno. Jela a hlavou ji běželo: “dnes je to přesně rok, co Pavel zemřel“. Těžká bolest jí projela srdcem, bylo to jako by ji někdo do srdce vrazil kopí, do očí se jí vyhrnuly slzy a stékaly po tvářích. „Proč jsem se s ním jen rozešla, mohl třeba ještě žít“ šinulo se jí hlavou dále. Snad za to mohly slzy, možná sluníčko, které jí svítilo do očí, každopádně Sunniva přehlídla, že náklaďák co jí míjel má i přívěs, a tak když kolem ní projel, odbočila nešťastně přímo mezi náklaďák a přívěs. Bylo přesně 13:15 a Sunniva se vydala za Pavlem.